Analytická studie profesorky strategie na National Defense University Marie Omeličevové, publikovaná 30. března 2026 na webu War on the Rocks, zpochybňuje jedno z nejrozšířenějších paradigmat západního uvažování o rusko-ukrajinské válce. Totiž to, že Putin „si nemůže dovolit prohrát“, protože válka je pro jeho režim existenciální záležitostí.
Čtyři roky západní analytici a politici varují, že Putin si porážku nemůže dovolit. Stále častěji zaznívá i teze, že si nemůže dovolit ani mír. Uvězněn mezi ponížením a kolapsem, je líčen jako vládce bez schůdného východiska z války, kterou není možné vyhrát.
Historie se nemýlí
Omeličevová tuto tezi rozebírá. Poukazuje na to, že historické precedenty tomuto scénáři příliš nepřejí. Carské Rusko utrpělo porážku roku 1905, ale režim se nezhroutil. Stalin byl schopen jako vůdce přežít ztráty a mezinárodní ostudu zimní války. Sovětský odchod z Afghánistánu prestiž poškodil, jeho role při zániku SSSR je však značně přeceňována. Romanovská monarchie padla v roce 1917 teprve po kombinaci vojenského selhání, fragmentace elit, ekonomického rozvratu a institucionální dezintegrace.
Klíčovou část analýzy tvoří rozbor mechanismů, které ruský systém činí odolným vůči vnějšímu tlaku. Ruské elity (oligarchové a regionální guvernéři) jsou zapojeny do systému postaveného na vzájemné zranitelnosti. Loajalita přináší přístup k penězům a ochraně, odpor přináší riziko konfiskace majetku, trestního stíhání nebo smrti. Sankce uvalené od roku 2022 paradoxně tuto ještě závislost prohloubily a ekonomická izolace zúžila příležitosti do více státem zprostředkovaných kanálů. Zbrojní zakázky, náhrada dovozu a obcházení sankcí soustředily toky peněz a moci ve výše popsaném systému, místo aby je rozložily.
Pokud jde o domácí veřejnost, Kreml vede válku způsobem, který omezuje její širší politizaci. Chudší regiony a neruská etnika nesou neúměrně velkou část ztrát a mobilizační zátěže. Hlavní městské aglomerace zůstávají relativně bezpečné v kontextu války. Pro většinu obyvatelstva je válka zprostředkována státními narativy, nikoli prožívána jako trvalé narušení běžného života. Represe, zrušení nezávislých médií a kriminalizace disentu pak dále omezují možnosti kolektivní akce.
Vzpoura Wagnerovy skupiny z roku 2023 sice odhalila napětí, ale klíčové bezpečnostní instituce nezlomila. Stát paralelní ozbrojené formace rozložil a znovu prosadil centrální autoritu.
Putinův režim je velmi odolný
Z toho plynou konkrétní politické závěry. Víra, že Putin musí vyhrát, aby jeho režim přežil, zužuje americké politické možnosti. Prioritizací příměří za podmínek politicky přijatelných pro ruského prezidenta riskuje Trumpova administrativa promarnění příležitosti ukončit válku za podmínek lépe odrážejících legitimní zájmy Ukrajiny. Chce to Trump vůbec?
Autorka proto doporučuje rozlišovat mezi kolapsem režimu, jeho oslabením a vyjednáváním pod tlakem. Trvalá a vysoká vojenská podpora Ukrajině včetně protivzdušné obrany, rozšířených kapacit pro útoky na dálku a spolehlivých dodávek munice může přetvořit strukturu na ukrajinském bojišti. Ekonomická opatření jako přísnější vynucování cenového stropu na ropu, přísnější exportní kontroly a narušení ruské stínové ropné flotily mohou erodovat válečnou kapacitu Ruska. Důsledná diplomacie může testovat možnosti únikových cest.
Závěr analýzy je ale jednoznačný. Putin pokračuje ve válce nikoli proto, že by porážka nebo mír byly politicky nemožné, i když mu vyhovuje, když v to Spojené státy věří, ale proto, že jeho režim je vůči nepříznivým vojenským výsledkům odolnější, než se obecně předpokládá.
Zdroj: War on the Rocks
Autor/Licence fotografie: Vladimir Putin, www.kremlin.ru, CC BY 4.0